Čau jsem Ronný!

No vlastně vůbec nezáleží kdo jsem. No vlastně trochu jo. Tady budu psát příběhy jedné holky. Nebudu říkat že je to vymyšlený nebo pravdivé. Možná se to stalo a možná ne. To nechám na vás jak si to převezmete.Každopádně budu velmi ráda když zanecháte komentář. Co mám změnit. A nebo jestli je to pěkné. Nebude to hned celé. Budu se snažit sem dopisovat pravidelně. Tedy doufám, že si to někdo z vás přečte. Díky :)

                               Kde to jsem? Rozhlédnu se a vůbec to tady neznám. Na noze mám jen velký kousanec docela bolavej a nechutnej. Šáhla jsem na to a zasyčela jsem jak mě to bolelo. Ještě jsem se rozhlédla kde to vlastně jsem jestli by mi to někdo ošetřil. Viděla jsem tam jednu holku. Byla asi stejně stará jako já ( 16 ) pomalu jsem se zvedla a kulhavě jsem šla za ní. Šla  jsem docela pomalu, jsem si myslela, že odejde než k ní dojdu. Na tu nohu jsem nemohla došlápnout. " Ahoj," pozdravila jsem jí," nevíš, prosím kde je tady nějaký lékař?" Dívka se na mě podívala jen zakřičela a utekla. Nějak jsem to nepochopila. Ale když byla dál tak se jen otočila a řekla: " Neboj se přijde tvůj čas a zabiju tě." Nějak jsem to neřešila myslela jsem si že to je jen nějaká bláznivá holka. Šla jsem pomalu dál a uviděla ceduli klinika. Bylo to o pár metrů dál. Takže mi to trvalo asi hodinu než jsem se tam dobelhala. Zazvonila jsem a otevřela příjemná sestřička. " Co potřebuješ? " Zeptala se. já jsem jí jen ukázala na nohu. Ona se zděsila a pomohla mi dojít do ordinace. V čekárně bylo ale spousta lidí. A většinou to byly odpuzující případy. Jako třeba zaražený hřebík v noze. Nebo dokonce jeden chlap tam byl s nějakým oštěpem v hlavě. To jsem si jaksi nemohla vysvětliti jak se mu to stalo. Bylo tam asi 11 lidí. a každý případ trval přes půl hodiny. Když jsem konečně přišla na řadu doktor mi řekl, ať mu dám nějakou kartičku. Aby mě mohl prohlédnout. Já u sebe ale nic neměla. Tak mi řekl, že mám smůlu ať se stavím někdy jindy. Sestra mě doprovodila ale byla hodná a podala mi nějakou mastičku, abych si tím namazala ránu. Vděčně jsem se na ní usmála.

                        Šla jsem tedy na to místo kde jsem se probudila. Natáhla jsem si nohu a vyhrnula si co nejvíce kalhoty. Přečetl jsem si použití: MASTIČKU SILNĚ V MASÍRUJTE DO RÁNY. A SNAŽTE SE PŘITLAČIT ABY SE TO DOSTALO CO NEJHLOUBĚJI. Dělala jsem to podle instrukcí. Křičela jsem a brečela zároveň. Strašně  mě to bolelo. Ruku jsem měla od krve. Sestřička mi dala i kus obinadla a tak jsem se ti zavázala. Když jsem s nohou byla hotová řekla jsem si co teď budu dělat. Nikoho tady neznám, v kapse mám jen 2 koruny a za to si moc nekoupím a vlastně ani tohle místo neznám, a dá se říct že ani sebe neznám. Pamatuji si vše z dětství ale jak jsem se sem dostala to si opravdu nepamatuji. Vlastně jo ale jen trošku. Pamatuji si jak jsem asi před měsícem nebo kdy běžela s nějako ženou. Možná to byla moje máma. Běžela jsem s ní přes  hřbitov. A někdo nás honil. Ale nevím kdo. Vím, že tu mámu zabilo  a mě kouslo. A odtáhlo někam. Asi sem. Teď se mi to vybavilo jako kdyby to byl sen. Byla jsem z toho celá rozklepaná. Ale pořád mi v hlavě vrtá jedna otázka co tady budu dělat? Každopádně jsem neměla v úmyslu jen tu sedět. Šla jsem se tedy projít po městě. Koukala jsem se po různých letácích. Jestli by se nenašla nějaká brigáda. Protože za Dvě koruny se fakt žít nedá. HLEDÁ SE ČÍŠNICE. NO to bych mohla risknout. Utrhla jsme leták s adresou a šla jsem dál. Hledala jsem tu ulici kde se bar nachází ale nemohla jsem ho zaboha najít. Zkusila jsem se zeptat jedný ženský. Nevím kolik jí bylo ale byla docela hodně vrásčitá. Když jsem se jí zeptala jestli neví kde je tenhle bar ukázala jsem jí leták. Opáčila na to : " To mi připomnělo moje mládí." Když jsem byla ještě malá holčička asi jako ty děvenko žádně kluby nebyli. Jen hospody kde každou sobotu pouštěli muziku. My jsme tam s kamarádkami chodili. Začala mi vyprávět jak tancovala, co bylo tenkrát v módě no prostě oprus. Chtěla jsem se vyvlíknout. Ale když jsem se pokusila odejít dala mi buď otázku nebo mě chytila za kapuci a dodala, že jsem nevychovaná. A breptala, že dnešní mládež je zkažená těmi mobily a počítači a bůh ví s čím ještě. Když tem svůj příběh dovyprávěla mohla jsem už konečně odejít. Ale bylo zase spousta keců, že se neumím rozloučit. No prostě jako každý senior. Nudný a s větami když jsem byl mlád. Teď jsem se koukala po mladších lidech aby mi mohli pomoci. Nechtěla jsem totiž dopadnou jako s tou babou. Opodál jsem zahlédla nějakého kluka. Seděl na lavičce. Kukal se do blba a já k němu přistoupila blíž. Zeptala jsem se ho a ukázala leták jestli neví kde to je. Koukl se na mě a pak se zase upřeně díval před sebe. " Haloo!" zaluskala jsem mu prsty před obličejem. Chňapnul mi ruku tak pevně, že jsem až zavřískala bolestí. Vražedně se na mě podíval a řekl: " Ještě nepřišel tvůj čas.!  " Co? Jaký čas? " podivila jsem se. Chlapec neodpověděl. Docela jsem se lekla protože ten kukuč byl opravdu hnusný. Možná mu i z červenali oči. Ale to si mi možná jen zdálo. Radši jsem od něj odešla a zašla jsem do jedné z uliček ve městě. A tam konečně byl ten bar, který jsem hledala. vešla jsem dovnitř a byl docela hezký. Za barem byl nějaký chlap asi barman, šla jsem za ním a položila jsem mu leták na stul. Barman se na mě podivně podíval jako by mě chtěl soudit jako to ostatní. Ale jen řekl: " Nejsi na servírku moc malá?" Jen jsem se na něho smutně koukla a kývla a plazila jsem se ke vchodu. Aspoň mě neodsoudil jako ostatní. " Hele," ozval se za mno hlas:" já bych to s tebou zkusil. Na pár dní tu budeš zkušebně a potom by jsme se  mohli domluvit na peněžní odměně a možná i nějaký ten koutek. Kdy můžeš nastoupit?" Zaskočil mě, že jsem jen ze sebe vyhrkla: " Klidně hned." A málem jsem skočila do stropu jakou jsem měla radost." Vezmi si hadr sundej židle ze stolu a ty stoly utři." Hned jsem se do práce pustila. " Ty jsi ve městě nová že? Zeptal se zvědavě. " JO jsem." Odkud jsi se přistěhovala." opáčil barman. " Já vlastně ani nevím." Pokrčila jsem rameny. " Není to divný? Že ani nevíš kde si bydlela?" " Už jsem ti řekla, že nevím. A kdybych ti něco řekla stejně by si mi neuvěřil." " Zkus to." Pobídl mě. Řekla jsem mu tedy celý celý svůj příběh až na to, že mě pokousal vlk. " Tak takhle je to." Podivil se. " Co s tím všichni máte? Proč jsem divná nebo co dělám špatně? Kde je chyba." "Žádná jen tohle město nemá moc rádo návštěvníky." " To tady každý každého? Nebo co? Proč nemají rádi návštěvníky?" Odhodila jsem vztekle hadr na stůl. " Ne, to neber osobně. Naše město napadli vlkodlaci a upíři. Upíři se nám podařilo zastrašit. Pár jich tady ještě sice je. Občas i zaútočí. " " A co ti vlkodlaci?" polkla jsem strachy. " S Nimi je to horší. A jak si mi vyprávěla, že si potkala toho kluka a tu holku. To byli nejspíše upíři. Ucítí vlkodlaka na míle daleko. A zastrašují ho tím, že nepřišel ještě jejich čas. " Nejsi vlkodlak, že ne?" Lekl se barman. " Ne nejsem. " " Máš kliku, bych tě tady nezaměstnal." " Já nejsem." " JO věřím ti. Ale dost keců vezmi si koště a zameť podlahu." Udělala jsem jak řekl, vrtalo mi hlavou jestli nejsem náááhodou vlkodlak. Kdybych barmanovi řekla, že mě nejspíše pokousal vlk, asi by mě vyhodil nebo spíš vůbec nepřijal. Když jsem vytřela podlahu lidi začali chodit na oběd. Musela jsem je obsluhovat. Někdy si to objednávali tak rychle, že jsem si to ani zapisovat nestíhala. Takhle to šlo asi až do tří hodin, strašný frmol. Konečně se to uklidnilo a já měla chvilku si sednout. Jožka ( tak se jmenuje barman) za mnou přišel:" Unavená?" " Docela jo. Tady je pořád takový frmol?" " Někdy i horší. Těš se na večer. Šťouchl do mě škodolibě Jožka. " Co je večer?" Zvedla jsem unaveně hlavu. " Večer tu bívá vždy více lidí. To se totiž z příjemné restaurace mění hlučný a živý klub. Vzdáš to?" Usmál se škodolibě. " Ani nápad. Z čeho bych žila?" " NO to nevím. Zasloužíš si přestávku. Ukážu ti tvůj pokoj. Můžeš v něm být i přes noc." Bezva. Šla jsem za ním. Pokoj teda nebyl moc extra postel, skříň, stul a ještě jedny dveře. Za nimi byl sprchový kout a záchod. Stěžovat jsem si nemohla. Až si našetřím, hezky si to tady zařídím a koupím si něco na sebe. Nebudu přeci chodit pořád v jednom. Jen doufám, že si mě tady Jožka nechá. Flákla jsem sebou na postel. Asi jsem usnula, jelikož mě Jožka vzbudil,že potřebuje pomoct dole v baru. " Jak ses vyspala?" " Jo, šlo to. S čím potřebuješ pomoci?" Zívla jsem ospale. " Uklidit s čím jiným. A připravit to navečer. Nějaká paní si to tady objednala pro dceru. Bude tady slavit narozeniny. Prostě párty." Usmál se Jožka. " To bude spousta práce." Vzdychla jsem. " Ano, ale zase spousta peněz." Ukázal na mě prstem. " To jako zvládneme jen my dva?" Podivila jsem se. " My 3. Ještě přijde můj syn. Ten mi tu taky občas pomáhá. Sní o tom, že zabije vlkodlaka." Řekl to pyšně. " Máš syna? Kolik mu je?" Docela jsem se potila strachy. Co když na mě něco pozná? Ne nemůže nic poznat. Nejsem vlkodlak. "za půl roku mu bude 17 roků. " Cože? Kdo? Co?"  Jožka mě vyvedl z myšlenek tak jsem vůbec ani nevěděla o čem mluví. " Chtěla si vědět kolik je mému synovi." " Jo táák. Aha." " Ses asi moc dobře nevyspala co?" Strčil do mě škodolibě Jožka. " Proč?" Pokrčila jsem rameny. " Jsi nějaká mimo." " Já? Ne!!" Zachechtala jsem se. " Pojď mi pomoci přinést štafle. Pověsíme jsem na horu ten hadr jak tam je napsaný VŠE NEJ. Nebo co tam mají načmáraného." Mlčky jsem kýval hlavou. Věšet jsem to musela já. Jožka měl strach z výšek. Já vím je to směšné. Chlap jak hora a bojí se výšek. Každá má nějaký problém :D Když jsem to pověsila musela jsem ještě každý stůl hezky upravit, zamést podlahu, nafouknout balonky ( bylo jich tolik, že nebyla vidět ani zem, taky mě od nich bolela hlava), umýt nádobí aby jsme měli hodně skleniček a talířů ( ptáte proč jsem to nedala do myčky? Myčka byla taky narvaná. Prostě se to do ní nevešlo). Když už jsme to měli skoro všechno hotové, přišel Jožkův syn. " Štěpáne jsem rád, že si přišel, ale nemohl si přijít o něco dřív?" " Promiň tati, trénoval jsem na vlkodlaky." " Dobře," kývl hlavou Jožka,:" Seznamte se tohle je Štěpán můj syn a tohle je moje servírka Moa." ( Moa jsem já. Nevím jak se jmenuji, Jožka mi vybral jméno. Není tak strašný.) Štěpán se na mě přátelsky usmál a já mu úsměv oplatila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že řekl servírka. " Já jsem tvoje servírka? Vždyť si říkal, že jsem ve zkušebce." " Už jsem se rozhodl. Jsi dobrá, neodmlouváš a je s tebou dobrý pokec." Usmál se Jožka. Já ho samotnou radostí objala. Když jsem se vzpamatovala jen jsem řekla: " Jdu připravit nějakou muziku." Jožka přikývl. Slyšela jsem je jak si povídají. " Jak to šlo trénování?"" Jo výborně jsem ve třídě nejlepší." Vytahoval se Štěpán. Na to jsem jen obrátila oči v sloup. 

                                    Pokračování až se dostanu k PC..... :)

"